Co o nás říká náš přístup k pandemii

Dnes je 27. března 2020. Nemoci COVID-19 způsobené novým koronavirem podlehlo 26 000 lidí z více jak půl milionu pozitivně testovaných. V Itálii se počet úmrtí za den blíží tisícovce. V Čechách je k dnešnímu dni evidováno 2 279 pozitivně testovaných. První případ koronaviru byl u nás potvrzen 1. března.

V tuto chvíli už většina lidí pochopila vážnost situace a dodržuje opatření proti šíření koronaviru. Vzedmula se vlna solidarity a přičinlivosti. Mnozí se vrhli do šití roušek a výroby dezinfekcí, ochranných štítů i plicních ventilátorů. Vznikají dobrovolnické skupiny, které poskytují či sbírají materiál a distribuují ochranné prostředky k potřebným. Mnoho lidí pomáhá seniorům a jinak ohroženým lidem. Na výrobu plicních ventilátorů bylo během jednoho dne vybráno 12 milionů korun!

Potřeba být nápomocni je jednou z konstruktivních vyrovnávacích strategií. Když děláme co je v našich silách, snižujeme tím svůj pocit bezmoci a snáz se vyrovnáme s tím, na co skutečně vliv nemáme. Přijetí osobní zodpovědnosti pomáhá nám samotným i ostatním.

Naproti tomu jsou i tací, kteří zůstávají v popření. To je extrémním obranným mechanismem před nezvladatelnou úzkostí či strachem. Pořád ještě můžeme od někoho slyšet, že COVID-19 není o moc horší než chřipka, o které se jenom tolik neinformuje, případně že panika, kterou informace způsobují, je horší než koronavirus, či další pseudopsychologická nebo ezoterická vysvětlení. Podle Elisabeth Kübler-Rossové je popření první reakcí na sdělení závažné diagnózy. Je to naprosto přirozený mechanismus, který nás chrání před přijetím nové nepříznivé situace. Jenomže její přijetí je nakonec žádoucí a nutné. Běžně popření odeznívá do několika hodin či dnů. Pokud však přetrvává, může mít velmi negativní následky. Nemocný člověk, který setrvává v popření, nevěří závažnosti své diagnózy, odmítá léčbu nebo se uchyluje k léčbě pouze alternativní, hledá pro svou nemoc různá duchovní vysvětlení. V případě popření závažnosti pandemie koronaviru může popírající nedodržovat opatření proti šíření pandemie, a tím ohrožovat sebe i své okolí. Vliv psychiky na tělesné zdraví a průběh onemocnění nelze popřít, ale nelze jej také přeceňovat. Kdo setrvává v popření, není silný, ani duchovně vyspělý, jak si někdy o sobě myslí, ale naopak extrémně se bránící vidět realitu, která pro něj představuje ohrožení, s nímž se nedovede jinak vypořádat. Strach patří k životu, je mechanismem, který nás varuje a chrání, je součástí instinktivní výbavy zvířat a všichni ho v sobě máme. Jen někteří se s ním nenaučili zacházet, a proto se od něj odpojili. Jenže odpojení od vlastního strachu je životu nebezpečné. Popření tak není projevem odvahy, ale potlačeného strachu.

Můžeme se ještě na vztah k pandemii podívat optikou morálního vývoje podle Lawrence Kohlberga, který popisuje tři stádia vývoje morálky. V předkonvenční úrovni se člověk řídí snahou vyhnout se trestu a získat odměnu. V konvenční úrovni dodržuje zákony a je pro něj důležité, jak ho vidí ostatní. V postkonvenční úrovni se orientuje na společenskou smlouvu, která je víc než zákon, a řídí se svým vysoce citlivým svědomím. Do posledního stádia podle Kohlberga dospěje pouhých 15 % lidí. Spousta jich naopak zůstává v předkonvenční úrovni. Jak se to projevuje ve vztahu k pandemii? Tak třeba snahou vrátit se z Itálie před půlnocí nebo akcemi v počtu maximálně 29 osob, jak tomu bylo na začátku pandemie. Později například naštvanými tvrzeními, že hospody jsou zavřeny díky nařízení vlády, ve smyslu "tatínek nám zakázal". V současné době jsou naštěstí nejvíc vidět lidé s konvenční úrovní morálky, protože dnes už je normou nosit roušku a oceňované i roušky šít a jinak pomáhat. V postkonvenční úrovni se nejspíš nachází ten, kdo na osamělé procházce lesem nemá roušku na nose, ale na krku, a nandá se ji jen když míjí jiného člověka.

Co pro sebe můžeme udělat v této nejisté a zúzkostňující době? Především zůstávejme v kontaktu sami se sebou, svými emocemi, potřebami i tělesnými prožitky. A potom zůstávejme v kontaktu s druhými tak, jak je to možné.Technologie nám to umožňují – Skype kafe či Skype večeře jsou projevem našeho tvůrčího ducha a přinesou nám jistě nové, zajímavé zkušenosti. Dalších tipů jak nepropadat panice a uchovat si co nejpokojnější mysl jsou plné sociální sítě, stejně jako odkazů na možnosti zapojení do dobrovolnických aktivit. A tak rovněž nezapomeňte, že pomáhání pomáhá - i nám samotným.