Terapie v době koronavirové

Je začátek února 2021, všichni jsme unavení, naše plány se odsouvají dál a dál a radši si už ani netroufáme na něco se těšit. Lockdown je dlouhý, vir s náma bojuje jako my bojujeme s ním a nebere to konce.

Jakožto terapeut nezdravotník musím mít při PES 5 zavřenou "provozovnu", což na jednu stranu zcela chápu a pokládám za rozumné, na druhou stranu mě to taky mrzí čím dál víc. V prosinci jsem si našla novou pracovnu, těším se do ní, ale zatím si ji můžu tak leda šperkovat bez lidí.

Od kolegů slýchám, jak je online terapie méněcenná a pro kolik klientů neplnohodnotná či přímo nedostupná. Jelikož s tímhle názorem úplně nesouzním, chtěla bych se podělit o svou zkušenost.

Loni v březnu jsem musela přistoupit k razantní změně způsobu své práce. Bylo mi poměrně brzy jasné, že zákaz terapie tváří v tvář nebude krátkodobá záležitost. Koupila jsem si nový notebook, jelikož můj stařičký při spuštění Skype kolaboval, a začala nabízet konzultace online. První jeden až dva týdny někteří stávající klienti odmítali s tím, že počkají, až se budeme zase moci vídat. Brzy však i oni zjistili, že to hned tak nebude. Nakonec větší část klientů online konzultace využila. Tehdejší lockdown trval pouhé dva měsíce.

Následně se většina klientů vrátila k osobnímu setkávání včetně těch, co přečkali dvouměsíční pauzu. Jelikož mám však v péči lidi, kteří patří do ohrožené skupiny, využili tito rádi možnost nadále konzultovat prostřednictvím Skype. Zároveň přicházeli klienti noví a někteří z nich projevili zájem rovnou o konzultace online. Vzhledem k předchozí dobré zkušenosti jsem neměla důvod je odmítnout.

Se začátkem podzimního lockdownu šlo všechno mnohem rychleji než na jaře. Už jsme byli připraveni a už jsme to znali. Tentokrát se do online prostoru přesunuli prakticky všichni stálí klienti. Platí zde, že kdo chce, hledá způsoby, a ty se každému podařilo najít. Vycházím svým klientům maximálně vstříc časově tak, aby si mohli najít soukromí pro konzultaci. Jelikož pracuji z domova, jsem ochotná být k dispozici ve všední dny celkem kdykoli od rána do večera – vzniklé pauzy vyplním sebepéčí a osobním životem. Až budu chodit do své pracovny, samozřejmě už takovou flexibilitu nebudu moct nabídnout.

Většina klientů volí konzultace prostřednictvím Skype či WhatsApp, někdo mi pošle link na Teams, někdo radši jenom volá. Po mnoha letech práce na lince důvěry nemám ani s absencí zrakových vjemů problém. Vnímám paraverbální projevy a když nevím, co se děje, tak se doptám. Telefonáty volí nejčastěji lidé, kteří nemají doma soukromí, a tak jdou s telefonem na procházku anebo popojedou někam autem. Nejprotivnější bývají technické potíže. Když je signál internetu neúnosně špatný, přejdeme na jinou formu. Ale to je výjimka.

Taky online nejde dělat všechno. Nemůžu dát klientovi do ruky projekční obrázky nebo kameny, z nichž by postavil svou rodinnou konstelaci, ani nepoužiju metodu EMDR ke zpracování traumatických vzpomínek, ve které se už půl roku vzdělávám a moc se těším na to, až jejím prostřednictvím budu moct svým klientům nabídnout další možnosti uzdravování.

Věřím, že všechno bude. Jen se musíme vyztužit a vydržet. V každé krizi a náročné situaci je potenciál růstu. Online terapie má sice svá omezení, ale není jich mnoho. Osobně jsem vděčná za všechny technické vymoženosti, které nám umožňují být spolu i v této době. Chtěla bych povzbudit všechny, kdo o terapii uvažují, aby ji zbytečně neodkládali na dobu, kdy budou moct přijít osobně. Během lockdownu jsem přijala nové klienty, z nichž se s některými zřejmě v budoucnu budu potkávat osobně, někteří avízují, že jim online forma vyhovuje a budou při ní chtít zůstat i v budoucnu, a někteří už i krátkodobou intenzivní terapii s dostatečným profitem ukončili. Každý má svou cestu, důležité je jít a nepřešlapovat na místě.