Do soukromí druhého se nelze vlámat

 
Moje rodina, můj partner – a také moje soukromí. Jak to jde dohromady? Kde končí „my“ a začíná „já“? A smíme mít v manželství soukromé tajnosti? Odpovídá psycholožka ALEXANDRA LAMMELOVÁ.
 
Je důležité mít svůj soukromý prostor? Lze se bez něj obejít? A potřebujeme ho všichni stejně?
 
Potřeba soukromého prostoru se individuálně liší, a to jak podle aktuální situace, tak podle osobnosti a zvyklostí z minula. Kdo byl v dětství zvyklý na velké množství osobního prostoru, velmi pravděpodobně si tuto potřebuponese i do své nové rodiny. Pro toho, kdo se již v dětství musel uskromňovat, bude snazší se uskromnit znovu. Na druhé straně se ovšem trvale frustrovaná potřeba může jednou projevit, když už pověstný pohár přeteče.
 
Může naše potřeba soukromí záviset třeba také na našem povolání?
 
Přirozeně je větší, když člověk pracuje zcela či částečně z domova nebo praktikuje koníčky náročné na prostor. Prodavačce, jejíž hlavní zálibou je čtení a televize, bude doma stačit místo na gauči, zatímco projektant pracující z domova, který miluje hru na klávesy, bude potřebovat vlastní pracovnu a ideálně ještě nějaký ten kout v bytě. Příklad je uvedený náhodně, na pohlaví v tomto případě samozřejmě vůbec nezáleží – z domova pracují i ženy, které rovněž hrají na klavír či mají jiné na prostor náročné koníčky, jako například šití, malování, výrobu keramiky atd. V praxi je ovšem nutno vzít v úvahu bytové možnosti. Individuální potřeba by nikdy neměla omezovat ostatní. Bydlí-li čtyřčlennárodina ve dvougarsonce, nebude zde zkrátka nikdo mít svou vlastní pracovnu a prostorově náročnější koníčky si bude muset pěstovat jinde.
 
Jak lze míru osobního soukromí v partnerském vztahu či v rodině nastavit? 
 
Někdy se říká, že si svůj prostor musí každý „vyhádat“. Ideální je vzájemný respekt, přičemž ono „vzájemný“ je rozhodující, jako ostatně ve vztahu ve všem. Pokud mají oba partneři pocit rovnováhy, tedy že dávají a dostávají zhruba stejně, vztah funguje. Ve chvíli, kdy jeden pociťuje, že partner upřednostňuje své potřeby před těmi jeho, rovnováha je narušená. Z pocitu „my“ se stává „já a ty“ a je třeba vzájemné komunikace a vůle k opětovnému nastolení rovnováhy. A opět zdůrazňuji ono „vzájemné“. Vztah totiž jeden z partnerů dokáže rozbít, ale jeden ho nedokáže spravit – na to jsou vždy potřeba oba. A mysleme na to, že potřeby partnerů se mohou lišit. Jeden může potřebovat soukromí a chvíle o samotě a druhý naopak sdílení a společně trávený čas. Důležité je, aby potřeby obou byly respektovány a byl jim přikládán stejný význam.
 
Platí univerzální recept, zda mít v partnerském soužití některé věci „jen svoje“ – hrneček na kávu, peníze, pokoj – nebo se má vše poskytnout ke sdílení?
 
Obecně je to úplně jedno, záleží na tom, jak to komu vyhovuje. Pokud však jeden z partnerů potřebuje mít něco jen pro sebe, měl by
to tak druhý přijímat. Vždy jde ale zároveň o míru a možnosti: mít svůj hrneček a mít svůj pokoj jsou dvě různé věci. A peníze jsou ještě úplně jiná, citlivá záležitost. Modely jsou v manželství různé – všechny peníze společné, peníze částečně společné, každý ručí za finanční zajištění určité oblasti, oba rozhodují o výdajích nad určitou položku a podobně. Důležité je, aby se na způsobu zacházení s penězi oba partneři shodli a aby dohoda fungovala.
 
A jak si stojí koníčky? Máme je mít raději společné, nebo si každý pěstovat ty své, abychom si pro partnera udrželi určitou vzácnost a atraktivitu?
 
Nesnažila bych se v tom o žádný kalkul. Jako partneři jste se nějak našli – něco vás na sobě navzájem natolik zaujalo, že jste se
rozhodli být spolu. Něco vás tedy od začátku spojovalo a o to je dobré pečovat. A zároveň  jste byli v něčem od začátku jistě rozdílní, což je třeba respektovat. Současně se oba během vztahu vyvíjíte, proměňujete. Něčím se můžete navzájem inspirovat, ale můžete se také inspirovat jinde – a tehdy se sobě přibližujete, nebo se od sebe oddalujete. I zde platí, že důležitá je vzájemná komunikace a vůle k vytváření „my“ i uznání „ty“.
 
Kde je hranice, za niž už bychom neměli ze vzájemné svobody a samostatnosti ustupovat? Kam už partnera nepouštět?
 
Každý z partnerů musí mít právo stýkat se se svými původními rodinami a se svými přáteli, i když s nimi má ten druhý problém. Rovněž se musí zachovat soukromí ve zcela osobních věcech, jako je mobilní telefon, e-mailová i listovní pošta, diář, osobní deníky a podobně. Porušení soukromí v těchto věcech by znamenalo útok na základní svobodu člověka a velkou zátěž pro vztah. Vztah je na jedné straně samostatná jednotka, avšak na druhé může být zdravý jen tehdy, když má každý z partnerů pevnou vlastní identitu a určitou osobní svobodu. Možnost ukázat tomu druhému i něco ze svého nejintimnějšího soukromí je součástí této svobody – ale v rukou by to měl mít vždy jedinec sám. Vstup do intimity druhého by nikdy neměl vyžadovat a nárokovat, natož tuto hranici svévolně překračovat. Je třeba
si uvědomit, že kontrolování partnerových osobních věcí důvěru nikdy neposiluje, nýbrž v konečném důsledku zabíjí.
 
Je ale zdravé, mají-li partneři mezi sebou závažná tajemství? Může obstát vztah, kdejistou věc o sobě nemůžeme druhému za žádnou cenu sdělit?
 
To je těžká otázka, na niž nedokážu odpovědět obecně. Asi by vždy záleželo na motivaci k udržení tajemství. Podle mě by potřeba něco utajit neměla plynout z minulosti. Rozhodnutí pro manželství by mělo znamenat, že partnera přijmu se vším, co k němu patří, a že zrovna tak budu přijat. To předpokládá nemít před sebou žádná tajemství. Na druhé straně se během trvání vztahu může stát něco, co je možná menším zlem utajit. Ale to je vždy na individuálním zvážení. A zdůrazňuji, že by pak skutečně šlo o menší zlo, přičemž je-li pro nás vztah skutečnou hodnotou, je třeba usilovat o dobro.
 
Někdy se přihodí, že nám i v manželství, ba v početné rodině prostor pro sebe přebývá – že se cítíme sami. Co si pak počít?
 
Zřejmě se něco společného vytratilo. Asi nepůjde o věci povrchní, viditelné. Možná jsme se uzavřeli se svými myšlenkami a prožíváním,
přestali jsme je sdílet – možná i pro zkušenost, že nám nikdo nenaslouchal. Taková situace se jistě dá řešit, ovšem je-li k tomu
oboustranná vůle. Jestli se to nedaří partnerům samotným, může prospět vyhledání odborníka.

 

Otázky Mgr. Alexandře Lammelové kladla Alena Scheinostová. Poblikováno v Katolickém týdeníku.