Když dítě zavrhne rodiče

 

Přirozenou úlohou rodičů je dávat a dětí přijímat. V případě zavržení rodiče, rodič může nadále plnit svůj úkol nebo se o to aspoň pokoušet, tj. nabízet, resp. svůj úkol už splnil tím, že dal život. Zavrhující však odmítá přijímat, čímž dostává do problémů především sám sebe.

 

Začneme pohádkou o vlkovi a kůzlatech. Koza odchází z domova a klade kůzlatům na srdce, aby nikoho domů nepouštěla. Za chvíli se objeví vlk. Kůzlata ho odmítají pustit, protože to mají od maminky zakázané. Vlk se následně důmyslně snaží připodobnit matce koze – omouční se, aby byl bílý, nechá si naklepat jazyk, aby měl tenčí hlas... Vyústění pohádky se v jednotlivých verzích liší. V nejdrastičtějších podobách končí buď smrtí kůzlat, která matku neposlechla a vlk je sežral, nebo smrtí vlka, kterého později koza společně s kůzlaty zabila.

 

Otec jako vlk

Pohádka symbolicky znázorňuje častou situaci v nefunkčním rodinném systému, nejčastěji ve fázi rozpadu partnerského vztahu. Děti se přimykají k matce, která je k sobě ať už vědomě či nevědomě připoutává. Otec, ač se snaží zůstat svým dětem otcem a své otcovství jim opakovaně nabízí, je dětmi vytrvale odmítán. Nakonec může ztratit trpělivost, vůli i motivaci, čímž potvrdí matčin předpoklad o jeho padoušství a děti musí uznat, že matka měla pravdu. Děti zavrhují svého otce a zůstávají v nezdravém vlivu matky. Dokud situaci nepřehodnotí a svůj postoj nezmění, nemají šanci dospět.

Každá matka by si měla uvědomit, že popouzením dítěte vůči otci škodí především dítěti samotnému. Samozřejmě nemusí jít vždy o případ, kdy matka proti otci děti štve. Mnohdy to nedělá vědomě – naopak na vědomé úrovni se osvíceně snaží být vůči otci svých dětí před dětmi neutrální, ale děti mají podvědomou tendenci ztotožňovat se s rodičem, který prožívá pocit křivdy. Zatímco u menších dětí záleží především na postoji matky, jak dítě svého otce po rozpadu rodiny přijme, dospívající děti mají tendenci zaujímat přísná morální stanoviska a matčin deklarovaný postoj už na ně příliš vliv nemá.

 

Zavržená matka

Situace může být i genderově opačná tehdy, pokud děti vnímají jako toho, komu se udála nespravedlnost, otce. Dojde-li k rozpadu vztahu v nízkém věku dětí (zpravidla před pubertou), mohou se děti nejprve přimknout k matce, jsou-li jí svěřeny do péče, a zavrhnout otce, pokud je matka v tomto směru ovlivňuje. Jejich postoj se však může změnit v průběhu puberty či dospívání, kdy se mohou v důsledku konfliktů s matkou, typických pro toto vývojové období, identifikovat s dříve zavrženým otcem, otce přijmout a zavrhnout matku.

Okolností, za nichž dítě může zavrhnout jednoho ze svých rodičů nebo oba, je nespočetně mnoho a nemusí souviset pouze s rozpadem vztahu rodičů. Mnohdy se toto zavržení může jevit jako zcela pochopitelné a druzí v něm mohou dítě podporovat, aniž by si uvědomovali, že v konečném důsledku nepřijetím rodiče tratí nejvíce dítě samo. Tak tomu může například být v případě nepřiměřeného trestání dítěte. Organizace pomáhající dětem v těžkých životních situacích dbají na dodržování práv dětí, takže dnes každé dítě ví, co si k nim rodič nesmí dovolit. Naopak apel na úctu k rodičům v současné společnosti už téměř nezaznívá. Novým fenomenem se stává týrání seniorů, přičemž souvislost s úpadkem úcty k rodičům je dost zřetelná.

 

Cti otce i matku

Starozákonní přikázání nás nabádá „Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi“. Je to doporučení, jehož dodržování nám pomůže dobře jít životem. Kdo zdravě ctí své rodiče, má i zdravou sebeúctu. Se zdravou sebeúctou dobře navazuje vztahy, volí si partnera, se kterým je schopen vybudovat zralý rovnocenný vztah, je v kontaktu se svými potřebami a chová respekt k druhým.

Otázkou je, jak úcty k rodičům dosáhnout, když se například chovali morálně nepřípustně. Dítě však nemá rodiče soudit. V Novém zákoně nacházíme nové přikázání, které stojí nad Desaterem: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali,,,.“ říká Ježíš a poskytuje tím vlastně návod či nabízí prostředek, jak starozákonní přikázání naplňovat nevýkonovou formou. Důraz již není položen na dodržování pravidel, ale na vnitřní motiv, kterým by měla být láska. V případě úcty k rodičům to zcela dává smysl: Je naprostou přirozeností dítěte milovat své rodiče. Kde je láska, je i úcta. Pokud dítě v lásce setrvá, zachová i úctu a nemůže své rodiče zavrhnout. Pokud však lásku zastíní souzení, dítě se povýší nad rodiče a zavrhne ho, je poškozena láska. To se pak promítá do všech dalších vztahů dítěte včetně jeho vztahu k sobě samému.

 

Rodinné konstelace to odhalí

Psychoterapeut Bert Hellinger, který vyvinul terapeutickou metodu rodinných konstelací, poukazuje na důsledky nepřijetí rodiče: „Kdo odmítá rodiče, odmítá i sám sebe a svého partnera.“ Odmítá-li dítě rodiče stejného pohlaví, negativní dopad se projeví především na jeho vlastním sebepřijetí v dané genderové identitě a roli. Žena, která si váží své matky a miluje ji, je pro muže daleko atraktivnější než žena, která svou matku odmítá. Rovněž muž, který si váží a přijímá svého otce, imponuje ženě výrazně víc než muž, který svého otce zavrhl a usiluje pouze o to, nebýt jako on. Pokud dítě odmítá rodiče opačného pohlaví, výrazněji se to projeví v jeho budoucích partnerských vztazích. Vysoká míra rozvodovosti u lidí, pocházejících z rozvedených manželství, nepramení z nižší úcty k manželství či nedostatečné vůli v něm setrvat, ale právě z důsledků zavržení rodiče, tj. neschopnosti realizovat zdravý partnerský vztah založený na lásce a úctě.

„Kdo odmítá své rodiče, může předávat jen málo,“ uvádí dále Hellinger. Kdo si od svých rodičů nic nebere, má jen málo co předávat. Nepřijetím svého rodiče zůstává člověk nedospělým, nezralým. Od rodičů se můžeme plně odpoutat a stát se dospělými jedině tehdy, když je přijmeme – takové jací jsou, přestaneme od nich žádat, čeho se nám nedostalo a trestat je podvědomě tím, že sami vedeme neuspokojivý život. Je třeba přijmout to, co nám rodiče dali, a smířit se s tím, co nám nedali, přijmout zodpovědnost za sebe sama a naplnění svých potřeb. Nepřijetí navíc plodí nepřijetí. Kdo nepřijal svého rodiče, nepřijímá cele sám sebe, nedovede plně přijmout ani své dítě a v budoucnu pravděpodobně bude rovněž svým dítětem zavržen.

 

Milovat navzdory

Zbývá otázka co s tím, když člověk již svého rodiče odmítl a jakkoli by chtěl, nyní se mu nedaří jej přijmout a obnovit svou lásku a úctu k němu. Ne vždy je možným a vhodným řešením přímé vyříkání si vztahu s rodičem. Stěžejní je vnitřní proces, při němž přijmeme situaci takovou, jaká je: Zranění, která nám rodič způsobil, bolest, již jsme museli podstoupit, neuspokojené potřeby, zklamání... A navzdory tomu všemu si dovolíme milovat, jako jsme milovali, když jsme byli malými dětmi. Tento proces může trvat roky, může se opakovaně vše zdánlivě vracet na začátek, ale pochopíme-li jednou, že naši rodiče jsou součástí nás samých, a dokud je nepřijmeme, budeme ubírat zdroj síly sami v sobě, přijetí a integrace rodiče bude postupovat a pády nebudou nikdy tak hluboké, abychom znovu zatvrdili svá srdce. Často je na této cestě třeba pomocníků – někdy se objeví v našich životech jako přátelé či moudří učitelé, jindy je třeba pomoc aktivně vyhledat. Přestože metoda rodinných konstelací může některé situace objasnit či výrazně zpřehlednit, samotné podstoupení konstelace nestačí. Jednoduchá a rychlá cesta nebývá účinná, je třeba zpracování zážitku a jeho opětovného zařazování do kontextu celého života. Často teprve dlouhodobá terapie společně se zažíváním korektivních zkušeností ve vztazích, včetně vztahu psychoterapeutického, může přinést trvalé postojové a prožitkové změny, které umožní zavrženého rodiče znovu přijmout a tím přijmout plně i sám sebe.

 

 

Publikováno v magazínu Osobní rozvoj