Patří klienti do našich životů?

 

Zemřel náš klient. Dozvěděli jsme se to zrovna na Dušičky. Měl psychiatrickou diagnózu a spoustu somatických obtíží. Přicházel k nám do krizového centra zpravidla dekompenzován a dával nám zabrat. Přesto jsme ho měli rádi. Byl tvořivý, emotivní, zábavný. Jeho smrt nás sebrala. Vzpomínali jsme. Kolegyně si vybavila, jak jí vyprávěl, že se nechá pokřtít. Chtěl, aby byla u toho. V zájmu držení hranic se vykroutila. Teď ji to mrzelo. „Bylo znát, jak mě chtěl zatáhnout do svého života,“ zhodnotila jeho pohnutky.

Kde jsou hranice našich životů? Jak to poznáme? Kdo je staví? Jaký mají smysl? Chrání víc klienty nebo terapeuty? „Držení hranic“ se stalo terapeutickým zaklínadlem, nad jehož smyslem se už ani nepozastavujeme. A není tomu tak jen v terapii. Velké množství podnětů a hektika čím dál složitější doby nás nutí se chránit, kolem území svého života postavit stráž a střílet po každém, kdo se pokusí jeho hranice překročit. Jak se lze potom divit, že se sousedé už ani nezdraví, natož aby si pomohli, když se některý ocitne v nouzi? A když kolegyni v práci zemře manžel, ostatní „taktně“ mlčí. Taktně nebo rozpačitě? Nebo sebeochranně? Díky nadměrnému „držení hranic“ ztrácíme lidskost! A také možná kdekomu z nás terapeutů přijde trochu líto, když nám po poslední konzultaci před Vánoci klienti nepopřejí hezké svátky. Že bychom si je tak vychovali? Možná je třeba se zamyslet nad hranicí mezi smysluplným držením hranic a lidskostí nebo alespoň slušností.

Nezažila jsem dobu rodinných lékařů, ale myslím, že musela být hezká. Rodinný lékař zcela samozřejmě patřil do životů svých pacientů, byl jimi pokládán svým způsobem za přítele a neztrácel přitom svou profesionalitu. Zrovna tak pacienti patřili do života jeho a neměl s tím žádný morální problém. Jako navštěvoval pacienty u lůžka v jejich nemocech, stejně tak se účastnil svateb, křtin a pohřbů a bylo by opravdu divné, kdyby s nimi neprohodil pár slov, když je náhodně potkal ve městě.

„Když někde potkám klienta, tak se radši klidím,“ řekl můj kamarád analytik. Podivila jsem se asi dost znatelně, protože na vysvětlenou dodal: „Přece nebudu dělat terapii na ulici.“ Jenže já z údivu nevycházela, a tak mi začal vysvětlovat, že terapeutickým procesem je přece nastaven určitý rámec, ve kterém se vztah odehrává, a nelze z něj vystoupit ani mimo konzultovnu. O to zábavnější pro mne bylo, když ke mně doputovala bývalá klientka tohoto hranice pečlivě držícího analytika. Shodou okolností právě ta, před kterou se na ulici klidil. Vysvětlila mi, že hledá nového terapeuta, jelikož s tímto se necítila bezpečně. Měla totiž pocit, že ji „balí“. Prý ji neustále vyzdvihoval, oceňoval a chválil a když se mailem domlouvali na termínu schůzky, psal jí, že se na ni těší... Vzpomněla jsem si na svého terapeuta. Když mi napsal, že se na mne těší, udělalo mi to radost. Nikdy mě nenapadlo, že mne „balí“. A kdyby se přede mnou na ulici klidil, nejspíš by mě to ranilo.

To klienti interpretují naše chování, ať je jaké je. Interpretují ho na základě svých předchozích zkušeností, dle svého smýšlení o sobě i o nás, zkrátka všeho, co se vejde pod pojem „přenos“. Není podle mne tolik důležité, co jako terapeuti děláme nebo neděláme, podstatná je však terapeutova zodpovědnost za tématizování všech událostí, které se mezi terapeutem a klientem staly. „Jaké to pro vás bylo, když jsem vám napsal, že se na vás těším?,“ měl se zeptat analytik a mohl své klientce otevřít prostor pro vyjádření rozpaků, aniž by ji nutně musel ztratit. Kdyby si to byl uvědomil, mohla se klientka o sobě něco dozvědět. Nebo také on sám. A nejlépe oba. Mluvíme přece o psychoterapeutickém vztahu. A na ten jsou vždy dva.

Jinou situací je sdělování osobních informací či událostí v životě terapeuta. Mou první profesní zkušeností byla práce na lince důvěry. Ta má velmi přísná pravidla týkající se anonymity pracovníků. Nesděluje se věk, stav, vzdělání, zkrátka vůbec nic osobního. V krizovém centru byla situace obdobná. A klienti to většinou respektovali a „hranice“ nenarušovali. V krizové intervenci nemá takový význam terapeutický vztah jako v psychoterapii. V té se prohlubuje a ať si to přiznáváme nebo ne, děje se tak zpravidla vzájemně. Za pět let své psychoterapeutické praxe pomalu posouvám hranice svého života nebo se spíš stávají pružnějšími. Když například potřebuji s klientem dohodnout změnu času konzultace, protože musím se synem akutně do nemocnice, neudělám to už bez udání důvodu, jak bych kdysi udělala. Co riskuji sdělením skutečné příčiny? Asi ponejvíc to, že klient bude mít tendenci mě šetřit. Může si třeba říkat, že jeho problémy jsou proti mým malicherné. To by ale přece nevadilo. Důležité je, aby to řekl nahlas. Můžeme se pak dostat třeba k otázce hodnot. Jenže i tady platí, že zodpovědnost je na straně terapeuta. Co brání terapeutovi položit otázku „Jaké to pro vás bylo, když... (jsem vám řekl/napsal/jste se ode mne dozvěděl/a...)?“ Zřejmě především obava z toho, že klientovi podsouvá „své téma“. Je měřítkem zkušenosti terapeuta, nakolik umí pracovat s terapeutickým vztahem, tedy s tím, co se děje přímo mezi klientem a terapeutem. Domnívám se, že z toho může klient vytěžit snad nejvíc. Netřeba se tedy bát v terapii být osobní. Jediná hranice, kterou má terapeut povinnost hlídat, je hranice terapeutického procesu. Vše, co leží za ní, a týká se vztahu mezi terapeutem a klientem, je nutné vtahovat dovnitř. A co když sám klient položí otázku: „Můžu se zeptat – co se stalo vašemu synovi?“ Prosím, neberme to jako útok na své hranice. Zvlášť když jsme sami takové otázce zavdali příčinu. Zájem klienta o naši osobní situaci je známkou jeho lidskosti, zdravého rozumu a citlivosti. Znepokojit by nás mělo spíš kdyby se nezeptal. Psychoterapeutický vztah je prototypem klientových ostatních vztahů. Možná i v nich má zábrany vyjádřit zájem. Možná s tím souvisí jeho osamělost či potíže v mezilidských vztazích. Samozřejmě, že v psychoterapii má být pozornost stále u klienta a naše setkání není přátelským povídáním, ale cílenou prací v jeho prospěch. To však neznamená, že klientovi nemůžeme odpovědět na osobní otázku nebo sdělit nějakou osobní informaci. Myslím, že je velmi důležité se ptát sami sebe, zda takové počínání může mít nějaký terapeutický význam. Mimochodem, na tuto myšlenku mě přivedl již zmiňovaný kamarád – analytik. Sama bych totiž terapeutovo sdělení osobní informace, kontakt mimo terapeutické sezení či jiné „překročení hranic“ pokládala za prostý projev lidskosti, tudíž dobrý projev. Jenže chceme-li se držet v terapeutickém rámci, tedy prezentovat náš vztah jako psychoterapeutický, naše setkávání jako psychoterapii a brát za tuto práci peníze (ať už od klienta nebo od pojišťovny), měli bychom skutečně všechny své kroky činit s ohledem na jejich terapeutický význam. Bude to k něčemu klientovi dobré? Prospěje to terapeutickému vztahu? Ovlivní to terapeutický proces ve prospěch klienta? Měli bychom se ptát, než učiníme cokoli, natož něco nestandardního.

Moje klientka se chystala k důležitým zkouškám do zahraničí. Při poslední konzultaci před odjezdem ovšem zvolila jiné téma a já si neuvědomila, že už se do zkoušek neuvidíme. Když jsem si později vzpomněla, popřála jsem jí hodně štěstí u zkoušek mailem, v němž jsem jí také vysvětlila své opomenutí. Jaký to pro ni mělo terapeutický význam? Asi čekáte, že jsem jí v dalším sezení položila otázku „jaké to pro vás bylo, když...“ a že se dočtete, jaké téma z toho vyplynulo. Jenže já se jí nezeptala. Vždyť přišla s jiným tématem, kterému bylo třeba věnovat dostatek času. A kdybych jí onu otázku položila, mohlo by to vypadat, že čekám její ocenění mého zájmu... Zkrátka prosté stále ještě začátečnické rozpaky. Tím nás terapeuty chci vyzvat – věnujme se v supervizi zkoumání psychoterapeutického vztahu a všech okolností, které se k němu váží, a povzbuzujme se navzájem k odvaze o něm s klienty hovořit.

Zcela záměrně jsem se v této úvaze věnovala jen velmi subtilním projevům osobního vztahu v psychoterapii. Nemám dost osobních zkušeností, abych se mohla vyjadřovat například k problematice navazování psychoterapeutického vztahu s osobami, které již ze svého života známe, anebo naopak pokračování ve vztahu s klientem po ukončení terapie. Mým cílem bylo pouze poukázat na to, že je v pořádku, když klienti patří do našich životů. Když je máme rádi, přemýšlíme o nich i za dveřmi naší pracovny, rádi je potkáme na ulici, máme o ně starost, přejeme jim dobré a jsme-li věřící, modlíme se za ně. Nevěřím (alespoň v případě psychoterapie) na stavění hranice mezi pracovním a osobním životem jako prevenci před vyhořením. Naopak se domnívám, že pokud jsme ji postavili, už jsme vyhořeli.

 

Publikováno na www.pvsps.cz/skola/kolokvia/kolokvium-2012