Jak si vybrat psychoterapeuta

 
Považujete za nejvhodnější způsob výběru terapeuta osobní doporučení?

Osobní doporučení je jistě jedním z vodítek, kterými se můžeme při výběru terapeuta či psychologa řídit. Zároveň je však třeba počítat s tím, že kdo „sedne“ jednomu, nemusí „sednout“ druhému.

Jaká kritéria by byla důležitá při vašem osobním výběru?

Je vhodné všímat si vzdělání psychoterapeuta či psychologa. Pokud nám jde o psychoterapii, tzn. metodu, prostřednictvím které porozumíme lépe sami sobě a dokážeme díky tomu efektivněji zacházet se svým životem, je tzv. velký psychoterapeutický výcvik (tj. minimálně 500 hodin) podmínkou. Pokud jde o akademické vzdělání, je ideální, má-li terapeut vystudovanou jednooborovou psychologii, nicméně se najde řada výborných psychoterapeutů i mezi lidmi s jiným akademickým zázemím – ovšem doporučuji alespoň humanitní směr. Tyto údaje o sobě by terapeut měl mít na webových stránkách. Rovněž bychom se měli zajímat o jeho předchozí působení. Terapeut, který v minulosti byl nebo doposud je členem nějakého psychoterapeutického týmu, bude pravděpodobně zkušenější než ten, který začal provozovat psychoterapii rovnou soukromě.

Co lze očekávat od dobrého psychologa na první schůzce?

První schůzka by měla být věnována tzv. kontraktování. Terapeut nejprve vyslechne, s čím klient přichází a na čem by potřeboval pracovat. Po té mu předloží návrhy. Pokud se klient rozhodně pro déledobější spolupráci, jsou vzájemně dojednány její podmínky (délka a frekvence setkávání, cena konzultace, stornopodmínky apod.) a cíle spolupráce – tj. čeho chce klient dosáhnout za možností, které terapie poskytuje. Velmi vhodné je, když se terapeut s klientem nejprve dohodne jen na několika sezeních (4-5), po nichž dojde ke zhodnocení dosavadní spolupráce a definitivnímu rozhodnutí, zda pokračovat v déledobější terapii.

Může vůbec laik poznat špatného psychologa?

Měl by si dobře všímat svých pocitů, které v něm terapeut vyvolává, především pak pocitu bezpečí. Pokud mu něco na terapeutovi „nesedí“, je vhodné o tom s terapeutem otevřeně mluvit. To může situaci buď pročistit nebo naopak vyostřit. V druhém případě bych doporučovala klientovi od terapeuta odejít.

Jaká rizika s sebou nese nevhodná volba?

Psychoterapeut disponuje v životě svých klientů velkou mocí. Má přirozenou autoritu, je pokládán za odborníka na život. Dobrý psychoterapeut si je této role vědom a umí s ní zacházet tak, aby klienta nepoškodil. Tzn., že např. obvykle neradí anebo radí jen velmi opatrně, nevynáší soudy apod. Naopak špatného psychoterapeuta jeho moc nad klienty těší, činí je na sobě závislými, tlačí je do takových řešení své situace či takového jednání, které si sami nevybrali apod. Konečným důsledkem může být oslabení sebedůvěry klienta i důvěry v druhé lidi, závislost na tom, jak jej terapeut (a opět v konečném důsledku i ostatní lidé) hodnotí i nesprávná životní rozhodnutí vnucená terapeutem.

Myslíte si, že psycholog jednoduše nahrazuje dobrého přítele?

Rozhodně ne. Na rozdíl od přítele si dobrý terapeut udržuje odstup či nadhled. Nejde mu o to klienta uchlácholit, ale pomoci mu k plnějšímu a konstruktivnějšímu prožívání jeho života. Terapie není vždy jen příjemná – aby došlo ke změně, musí být často otevřena bolestná témata, je třeba podívat se do očí bolestné pravdě, jíž jsme se často i mnoho let vyhýbali apod. Dobrý terapeut je také nestranný – nehodnotí, neobviňuje, za to se ale dokáže vyladit na prožívání klienta a dát mu to najevo. Např. v případě opuštění partnerem terapeut klientova partnera neočerňuje a neživí v něm pocit křivdy, nenávisti, apod., ale tyto jeho emoce zrcadlí, dává najevo, že jim rozumí, a provází klienta tak, aby je dokázal přijmout a postupem času překonat.

Souhlasíte s názorem, že i sebelepší psycholog pomůže člověku jen k tomu, aby si snáze pomohl sám?

Ano, dá se to tak říct. Je to jako v tom příběhu o hladovém na břehu jezera, který chce, aby mu rybář ulovil rybu. Klienti za námi také často chodí s žádostí o radu, ale tak by mohli k psychologovi chodit celý život. Lepší je, když je naučíme lépe rozumět sami sobě, svým vztahům a svému životnému příběhu – pak si už dokážou nejlépe poradit sami. Jako když rybář naučí hladového chytat ryby.

 Otázky Mgr. Alexandře Lammelové kladla Václava Blahovcová, publikováno v časopise Vlasta